Rozhodl jsem se vzít osud do vlastních rukou a začal oslovovat kluky, kteří mi přišli zajímaví, sexy nebo jen proto, že měli pár rozumných vět na profilu. To ovšem skončilo vždycky stejně. „Nejsi můj typ.“ A už se mi nikdo ani neozval. Na to konto jsem se zatvrdil a rozhodl jsem se, že na profilu už nebudu mít fotku. Tím to vlastně všechno začalo.
Ani ne za den od zrušení fotek se mi ozval jeden kluk. Byl sice z velké, velikánské dálky (700 km), ale narodili jsme se oba ve stejném státě a za to, že se rozdělil přeci nemůžeme ne? Petr byl ten nejlepší kluk, jakýho jsem kdy poznal. Měli jsme stejné názory, koníčky a přání. Myslím, že jsme měli i podobné domácí zázemí a zkušenosti. Byl na svých 19 let hrozně rozumnej a byl vtipnej a milej. Stalo se tak, že jsem se do něj zamiloval. Možná si řeknete, „To byl fakt hloupej kluk, když se dokázal jen díky psaní zamilovat do člověka, kterýho ani v životě neviděl!“ ale kdo to nezažil, ten může jen věřit, že to jde. Celé to ještě umocnil fakt, že Petr byl žádostivej a stál o to mě poznat.
Chtěli jsme se nějakým způsobem sblížit. Hlavním bodem našeho vztahu bylo přeposlání fotek. V tu chvíli to všechno skončilo, ale já jsem si to uvědomil až pozdě. Petr vypadal jinak než kluci, které bych si vybral já, ale proč ne? Záleží tolik na tom, jak vypadá ten, koho milujete? Ne. Ale na straně Petra asi to samé neproběhlo. Řekli jsme si, že si budeme psát dál. A ani ve snu mě nenapadlo, že by mohl být konec. Bral jsem to spíš jako začátek.
Každý den jsem se přihlašoval s lechtáním v žaludku, jestli od Petra dostanu nějakou zprávu. Většinou jsem dostal. Byl jsem přímo štěstím bez sebe. Byl jsem zamilovaný!!! Pro toho, kdo to nezažil, nedokázal jsem myslet na nikoho jinýho než na něj. Chtěl jsem obětovat všechno (čas, energii i peníze) pro to, aby to vyšlo, a věřte nebo ne, nebavilo mě ani honění, protože jsem prostě musel myslet jen na lásku a ne na sex.
Byl to zvláštní pocit. Ale byl zároveň nejkrásnější v mém životě. Bylo to ale těžký. Petr se nikdy nevyjádřil upřímně a jistě, zda cítí všechno jako já. Každým dnem mě nejistota, která ve mně vzrůstala, ubíjela víc a víc. Vyčerpávala mě a ve škole i v práci se to poznalo. Všem už začalo být divné, že chodím s černýma kruhama pod očima, že upadám do tupého zírání z okna a nevnímám svět kolem sebe. Už jsem nemohl dál. Nejistota je horší než odmítnutí.
Zeptal jsem se ho, jestli se chce sejít, jestli chce náš vztah rozvinout, jestli hodlá se mnou strávit život. Odpověď byla prostá a suchá. „Ne.“ Zbořil se mi celý svět. V tu chvíli jsem už nevěděl o světě kolem. Vypnul jsem počítač, navléknul jsem na sebe bundu a vyšel do ulic tmavé a tajemné Prahy.
Došel jsem až na Nuselský most. Nevěděl jsem, proč to dělám, ale vnitřně jsem už neměl proč žít. Všechno, o co jsem tolik stál, o to, co mě posilovalo, o to, co jsem si celý život přál, o to, co jsem měl na dosah ruky, jsem přišel. Přes slzy jsem neviděl na cestu. Stál jsem tam na mostě a chtěl to všechno ukončit. Stál jsem dlouho a přemýšlel o svém životě, který neměl nikdy smysl, dokud kolem mě neprošla jedna starší paní. Asi tak 60 let - soudě podle šedých vlasů.
Měl jsem mokré tváře a zarudlé oči a ona si toho všimla. Zeptala se, jestli potřebuji s něčím pomoci. Její otázka mě překvapila a zároveň popudila. Odpověděl jsem stejně suše a nepřítomně jako předtím Petr: „Ne.“ Ona už nic neřekla a šla dál. Ještě jsem tam chvilku stál. Dotknul jsem se drátěnky, která je na okraji mostu a něco se ve mě zlomilo. Ohlédl jsem se za ní. Byla už daleko. Teď byla ta pravá příležitost skočit. Rozhlédl jsem se přes Vyšehrad, přes Pražský hrad po mnoho světel staré Prahy. Moje oči však narazily na siluetu té dámy. Všiml jsem si, že táhne rozměrnou tašku plnou až povrch. Něco mi uvnitř hlavy seplo.
Rozběhl jsem se za ní a nabídl jí, jestli nechce pomoci. Ona se jen usmála a řekla hlasem plným lásky a slušnosti: „Jistěže.“ Než jsme došli na I.P.Pavlova, tak už jsem vůbec nepřemýšlel o sebevraždě. Viděl jsem, že existuje na světě láska, pokora, slušnost a hlavně, že i když je člověk sám, tak dokáže být šťastný. Rozloučil jsem se s babičkou a se smíšenými pocity jsem se vracel domů.
Probrečel jsem ještě celou noc, ale nakonec jsem si řekl, že alespoň jedna věc na celém tom příběhu je dobrá, že díky Petrovi jsem o své orientaci řekl mámě a tátovi a druhá dobrá zpráva je ta, že jsem pořád naživu a za to vděčím té babičce.
Petře, bolí to, ale musí se to přežít. Byl jsi moje první obrovská láska a nikdy se z mého srdce nevymažeš. To už tak s první opravdovou láskou bývá. Jediné, co k tomu dodám je: „Nej člověka hledej mezi těmi, které svět odsuzuje. Žij tak, aby ses při ohlédnutí nemusel sám za sebe stydět.“
