To nebe mne k sobě volá,
slunce skrylo svou tvář.
Zde leží postava obnažená
a v mé ruce střenky zář.
Je čas jít, boží pomsta nade mnou,
mráz mi po zádech běhá.
Její ústa se již otevřít nemohou,
z jejích rukou žádná něha.
Toť svědomí, ten dravec můj,
hraje si s tebou, byť ubodán.
Stále je tu se mnou, ač říkám „stůj!“
Jsem jím zcela zničen a zdeptán.
Utíkej, utíkej můj hrdino,
nebeská pravda mne volá.
Neunikneš-li, nastane tvůj čas,
bij se, je-li ti milý tvůj hlas.
Ten hlas tě jednou zachrání,
až tě archanděl dostihne.
Zato meč již tě neochrání,
tvé plémě navždy vyhyne.
Již lapili ho, ne strážci nebes.
To sám ďábel ovládá jeho sny.
Jeho duše bloudí v šedi pekelné.
Její tělo hnije v zemi černé.
