Za prvé, že nemůže být na Ďáblově místě, a za druhé, že ze dvou lidí na Zemi zůstal už jenom jeden. Přemýšlel o tom dlouho a došel k závěru, že časem zemře i Eva. Mělo by snad jeho velké stvořitelské dílo být zmařeno? Ne, to rozhodně nemohl dopustit. Proto časem vymyslel plán, který měl být těžko proveditelný, ale fungující.
I sestoupil jednou Bůh z nebes a navštívil Ďábla. „Bratře“, řekl mu, „Již dlouhou dobu pozoruji tvoje počínání s Evou. Ona byla stvořena proto, aby se stala matkou všelikého lidstva. Ale její druh, Adam, jí nedokázal poskytnout to, co ona chtěla a potřebovala, a díky své zaslepené žárlivosti se zabil. Lidstvo je odsouzeno k zániku. To přeci nemůžeme dopustit!“ Ďábel se posměšně usmál a zeptal se: „Ano, to jistě nemůžeme. A co chceš ode mě, drahý bratře?“ Bůh pokračoval. Vypadal rozpačitě a ze všech těch plamenů pekelných mu začínalo být pořádné horko. „Víš, rád bych tě o něco požádal. Já jsem stvořil duševní krásu, ty jsi stvořil tělesné prožitky. Paradoxně bez tebe by lidstvo vyhynulo, i kdyby se Adam nezabil, protože by neznalo sex. Ty jsi zběhlý ve všech tajemstvích tohoto požitku, proto tě žádám o jedno. Daruj mi část svého umění, zasvěť mě do tajů extáze! Vstoupím k Evě a stanu se otcem nového začátku! Stanu se otcem lidského plemene, které bude čisté a bezelstné jako já sám. Navždy v sobě bude chovat úctu k předku a zploditeli a nikdy nezapomene.“
Ďábel chvilku nevěřícně koukal, co že to po něm Bůh vlastně žádá. Moc se mu to nezdálo. Ne, že by nebylo možné trochu jej poučit o zakázaném ovoci, ale vůbec se mu do toho nechtělo. A vtom ho napadla geniální lest. Nasadil trošku zklamaný výraz a rozvážným tónem začal promlouvat: „Víš, bratře, moc rád bych ti vyhověl, jenže by to nebylo možné. Ty jsi ztělesněním klidu a očištění, byl jsi pověřen vybudováním celého vesmíru a všech bytostí, kdežto já jsem tvůj opak. Já nejsem očištění, ale zatracení. Nevím nic o tvé obrovské schopnosti a ty zase nevíš nic o mé. I kdybychom si je navzájem prozradili, nikdy je nemůžeme pochopit. Je mi to moc líto.“
Bůh se málem rozplakal: „Ale v tom případě je vše ztraceno!“ zvolal zoufale. „Nesmutni, bratře, možná by tu bylo jedno řešení“, promlouval Ďábel konejšivým hlasem. „Skutečně? A jaké?“ zvedl Bůh hlavu a oči mu zazářily nadějí. „Víš, možná s tím nebudeš souhlasit, ale v tom případě by skutečně bylo vše ztraceno. Místo tebe bych do Evy mohl vložit své sémě já a zachránit tak budoucnost. Já budu otcem tělesným, ty tím duchovním. Můžou se k tobě modlit a uctívat tě. Na Evu sešlu posvátný spánek, aby si myslela, že bylo počato tvé dítě. Bude mu vyprávět o tvé dobrotě a tradice tak nikdy nezemře.“
Bohovi se mezi obočím objevila přemýšlivá vráska. „Ano, s tím souhlasím!“ řekl nakonec. „Koneckonců, řekl jsi, že se vzdáš svého nároku a že jako otec a stvořitel budu prezentován já. Je to jediná možnost záchrany, proto přijímám. Děkuji ti, bratře!“ A mnohem spokojenější se vrátil Bůh na nebesa.
Ďábel se hned po jeho odchodu začal chechtat a jeho smích neměl konce. Bylo to tak jednoduché! Ani se mu nezdálo o tom, že bitvu vyhraje tak rychle... Nadešel ten klíčový den. Bůh pro Evu znovu otevřel brány Ráje a v jednom obzvlášť krásném hájku pro ni připravil měkké lůžko plné těch nejkrásnějších květů. Potom si ji pozval a vysvětlil jí svůj záměr. Eva souhlasila, říkala si, že když vyzkoušela Ďábla, může vyzkoušet i Boha. Bůh ji láskyplně uložil na lůžko a seslal na ni posvátný spánek. Potom se diskrétně vzdálil a nechal Ďábla, aby poprvé vstoupil do Ráje. Ten, hned jak viděl spící Evu, nádherně se ztopořil.
Došel k ní a jedním máchnutím z ní strhl bělostný šat. Eva se zachvěla a něco zamumlala ze snu. Ďábel ji začal hladit po celém těle, zvláště se věnoval její kolébce budoucího života. Cítil, jak Eva začíná vlhnout a musel silou vůle překonávat nutkání už zahájit samotný akt. Chtěl, aby si Eva tento výjimečný okamžik užila co nejvíc, přestože spala. Napadlo ho, že by mohl všechnu milostnou šťávu vytékající z Evy slízat. Poklekl k nohám jejího lůžka a přitáhl si ji k sobě. Eva se ze svého kouzelného spánku nemohla probudit, ale to Ďáblovi nevadilo.
Začal svým horkým jazykem obkružovat její štěrbinku. Díky jeho hbitosti se celé Eviččino tělo kroutilo a Ďábel už to dál nemohl vydržet. Nadzvedl ji svýma obrovskýma rukama, chytil ji za zadek a prudce přirazil. I ve spánku lehce zasténala. Ďábel musel hodně zrychlovat, aby cítil, jak se blíží k orgasmu. Stáhnul svá ústa do bezreté čárky a už z něj šla první salva semene. Byla snad nekonečná, až cítil, jak je Eva plná až po okraj. Teprve potom z ní vyklouzl, jen to mlasklo, a s obrovským pocitem uspokojení se vzdálil. A tak bylo započato lidstvo. Sice mělo být dítkem božím, ale ve svém jádru bylo předurčeno k hříchu. A takoví jsme dodnes. Ať chceme, nebo ne...
