Právě v nich zračila nerozhodnost nad svým vlastním počínáním. Nemohla jsem uvěřit tomu, co se tu odehrávalo. Kdyby mi někdo tohle řekl, před pár hodinami, s chutí bych se zasmála. Zorničky se mu zúžili a on si mě rozhodně přitáhl ke rtům. Začal mě tak jemně líbat, jako bych byla křehká panenka. Jeho vášeň stoupala, s přibývajícím vzrušením jsem cítila jeho chloubu. Snažila jsem se tyhle okamžiky vtisknout do paměti. Znenadání se ode mne odtrhl a zadýchaně se na mě podíval. „Co jsem to udělal,“ zašeptal trpně. Neměla jsem slov.
Nechtěla jsem jít do školy. Vlastně jsem se tak nehorázně těšila… Možná, že některé holky by se po tomhle oblékli nádherně, snad aby se více líbily. Já se oblékla, jako bych šla na pohřeb. Sama jsem nechápala, proč mám tak depresivní náladu. Snad balancovat na nejistotě není to nejlepší. Vyšla jsem z baráku s pochmurným výrazem na tváři. Vešel do třídy. Jako vždy zaplnil třídu svojí vůní. Sklopila jsem oči. Jeho pohled by mi dnes poskytl jen utrpení. Po včerejšku mi ani nedal najevo, co vlastně pro něj znamenám. Možná…, že jsem jen hloupá husa z miliónu hloupých hus.
„Tak dnes si zopakujeme některé rovnice,“ zachraptěl. Trhavě jsem zvedla hlavu, jak ztrápeně ten hlas zněl. Díval se upřeně přímo na mě. „Moniko, mohla byste se jít po včerejšku opravit, hm?“ Dnes už rozhodněji jsem vyšla k tabuli. Lehce se mi třásla ruka. Nadiktoval mi daný příklad a já jako minulý rok, když ještě nebyl na téhle škole, počítala těžkou rovnici, jako by se nechumelilo. Po pár minutách jsem odstoupila od tabule. Sebevědomě jsme na něj pohlédla. „Dobře,“ řekl suše. Poklesl mi ten sebevědomí výraz ve tváři. Čekala jsem větší pochvalu. Šla jsem si sednout. Pár lidí ještě počítalo, když zazvonilo.
„Veroniko, máš 3, ale doufám, že se zlepšíš,“ usmál se na naší třídní krásku. Ta se koketně zavrtěla a vrhla na něj významný pohled. Znechuceně jsem odcházela ze třídy. „Moniko!“ ozvalo se. Naštvaně jsem obrátila. „Ale Veronika, je támhle,“ podotkla jsem. Podíval se na mě se zvláštním pohledem. Do rukou mi hodil učebnice matematiky. „Potřebuju pomoc to odnést.“ Povýšeně jsem si odfrkla. Šla jsem před ním, abych tam byla dřív. Postrčil mě do kabinetu a urychleně za sebou zamknul. „Doufám, že mě nechcete znásilnit?“ ušklíbla jsem se ironicky. Ignoroval moji poznámku. „Posaď se,“ vyzval mě stroze. Puberťácky jsem s sebou flákla do židle.
„Ten včerejšek…, moc se omlouvám, nevím, co to do mě vjelo, doufám, že jsem ti neublížil a…,“ odmlčel se. Vyčkávavě se na mě pohlédl. Prudce vstal. „To nejde!“ zavrčel. Popadl mě a surově mě políbil. Odtrhl se. Viděl úžas v mých očích a políbil mě tak jako včera. Tentokrát jsem se iniciativy ujala já. Zrychlila jsem pohyby našich rtů. Jeho ruce začali bloudit po mém těle. Projela mnou vlna vzrušení. Roztřeseně jsem z něj stáhla triko. Sundal mi podprsenku a začal mě laskat. Z pusy mi ujel slastný vzdech. Jazykem mi obkroužil bradavku a rty pokračoval níže. Rozepnul mi černé džíny…
