Na příkaz královny měl zapíchnout nějakou tu srnečku. Chytil srnu, vzal nůž... pak, ale uviděl Sněhurku a srnečce pravil: „Uteč srnečko, dokud je čas, zlá královna mi přikázala zapíchnout tě, ale já nemám to srdce, a tak za trest opíchám královninu dceru. I schoval se dřevorubec za strom a číhal. Když se Sněhurka přiblížila, skočil na ni jak rozzuřený medvěd a už z ní strhával ty její žluté šatičky. Marně Sněhurka naříkala, že jí to smí udělat jen krásný princ. Stejně jí roztah nožky a chtěl jí tam narvat toho svého překrveného ptáka. Ale ať se snažil, jak mohl, Sněhurka byla vyschlá jak Africká Sahara. „Ještě bych se odřel,“ pravil dřevorubec. „Co s tebou holka? Copak tobě to ještě nikdo neudělal? Ani sama si tam nešťouráš?“ Tak vzal nohy na ramena…, a lízal a lízal, jak ten pejsek s kočičkou ten svůj nepovedený dort...
Sněhurka se začala svíjet a křičet jak na lesy..., až se stromy ohýbaly. Jazykem v ní řádil jak tornádo a lízal a kroužil, až Sněhurka byla tak vlhká, jako Jezerní královna a dřevorubec konečně mohl zasunout svůj klacek do toho čerstvého masíčka. Při prvním proniknutí se Sněhurka napnula jak luk, ale jakmile branka nevinnosti povolila, mohl dřevorubec začít pořádně šukat. A přirážel a přirážel, co mu síly stačily. Když ucítil, že se Sněhurčina jeskyňka stahuje a že jí v ní tepe, zasunul až na doraz a stříkal tak moc, že to ze Sněhurky vytékalo a kapalo na zadeček, na který chlípný dřevorubec dostal chutě. Obrátil si Sněhurku na břicho a začal zasouvat tam, kam to Sněhurka opravdu nečekala. Dlouho si zvykala, a tak musel s tím klackem pomalu zasouvat. Naštěstí měl chlapík výdrž, a tak si to pěkně vychutnával.
No a co se dělo potom? Inu to už je tak. Sněhurka si to nechala nastříkat do pusinky a dřevorubec, který jí držel u toho za vlasy a kmital její hlavou, aby ho správně dodělala, byl pyšný, jakou milou kurvičku si to v lese našel. A pak spolu chodili do chatičky... a k jezírku a do lesíka a zkoušeli všechno možný a šukali a šukali a jestli si Sněhurka nedá ke svačině jablíčko od maminky, tak tam budou šukat dodnes. A příště třeba o chlípné Popelce, která to chce prachovkou, a když je v ráži, tak i smetákem. „Dobrou noc, děti.“
