Nikdy jsem ještě žádného kluka neměla, ale hrozně se mi líbí Petr. „To je zase dneska den...“ mumlám si "pod vousy", když vcházím do třídy a Marek po mně s hlasitým smíchem hodí mokrou houbu. Ve škole nejsem moc oblíbená. Nevím proč. Sedám si na židli vedle Hanky. Hanka není taková ta hloupá fiflena. Je to dobrá kamarádka, moje nejlepší. Teď máme biologii, můj oblíbený předmět. Vytahuji sešit z aktovky a čtu si včerejší učivo. Najednou se po třídě rozlehne hlasitý smích. Rozhlížím se a zvedne se mi žaludek. „Romano, ještě spíš, nebo ses jen trošku zapomněla???“ Ptá se mě se smíchem učitel. „No já…, totiž…, ono…“, mumlám tiše a rychle si stoupám. „Příště prosím dávej větší pozor“, říká učitel už trošku přísněji. Mně je ale všechno jedno. Místo v sešitě si teď čtu ve vlastní hlavě. Podívám se na Petra a on na mě.
Zvedl se mi žaludek. Už ne strachem jako před chvílí, ale vzrušením. Usmála jsem se na něj, ale on se neusmál. Najednou vidím, jak něco čmárá na papír. Komu asi píše? Jasně, mně. Hodil mi ten papír a já jsem ho nedočkavě rozbalila. Cože??? Je mi na omdlení a celá jsem se roztřásla. Petr se mě ptá, jestli s ním chci chodit. Ale… Já to nechápu… Proč tak najednou? A proč zrovna já? Roztřesenou rukou jsem mu odepsala, že ANO, a ponořila jsem se do svých myšlenek… O tom, jak mě Petr vezme za ruku a něžně políbí. Zbytek dne jsem vyloženě prosnila. Cítila jsem se jako nejšťastnější člověk na světě a nemohla jsem se dočkat zítřka. Musela jsem to všem říct, sestřenici, všem kámoškám z tábora a dokonce jsem napsala na WhatsApp kámošovi, se kterým už jsem se hrozně dlouho neviděla. Přicházím do třídy optimisticky naladěná a mrkám na Péťu. On je tak hezkej a milej… Prostě ho miluju.
Petr zase něco čmrká na papír. Zve mě dneska po škole na pohár. Nemůžu se dočkat. Uteklo to jako voda. Sedím v cukrárně a čekám na Petra. Konečně je tady - objednává dva poháry a sedá si ke mně ke stolu. Najednou se ke mně naklonil dal mi pusu na tvář a že prý mi musí něco říct. Jsem hrozně zvědavá a nedočkavá a ptám se ho co. Takže Petr rozpačitě začal mluvit: „Já…, s tebou doopravdy chodit nechci…, víš byl to jen špatně pochopený vtip, promiň.“ „Ne, to vážně ne!“ S pláčem utíkám z cukrárny a nemůžu se vyrovnat s tím, že jsem zase sama. Naštvaně píšu Pavlovi na WhatsApp, jak je ten Petr naprosto debilní. Našla jsem v něm neuvěřitelně silnou podporu… Napsal mi dokonce, že můžu zajít k nim domů, dáme si spolu horký kakao a sušenky.
Zvoním, Pavel mi otevírá a říká, že nikdo není doma, takže se mu můžu klidně se vším svěřit. Sedáme si na pohovku a pijeme horké kakao. U toho mu všechno vyprávím a brečím. Pavel mi utřel slzy a vzal mě za ruku se slovy: „Neboj to bude dobrý. To bude zase dobrý…“ a najednou si uvědomuju, jak je krásné, když mě drží za ruku. Zároveň si uvědomuju, jak mu to sluší…, jeho krásné blond vlasy…, a ta postava… Je ticho. Přibližujeme se k sobě a já se chvěju. Najednou jeho jazyk pronikl do mých úst… Je to krásné. Zdá se mi to nekonečné. „Miluju tě,“ řekl a začal mě znova líbat. Ležíme spolu na pohovce, líbáme se a mazlíme. Najednou mě začal něžně svlékat a já zase jeho. Odvedl mě do svého pokoje a položil mě na postel. Celá se chvěju. Líbáme se a on mazlí můj poštěváček. Je to nádherné. Najednou do mě pronikl, já jsem vyjekla. Bylo to nádherné. Až jsme byli oba hotoví stále jsme se líbali. „Miluju tě broučku,“ řekl. Já ho taky miluju. Víc než Petra.
