Na nádraží v Benešově bylo pusto a prázdno. Koupil jsem lístek pro sebe a pro kolo, a i s kolem nastoupil do starého pantografu (žabotlamu) čekajícího u nástupiště. Vlak byl úplně prázdný. Asi jsem byl jediný, kdo chtěl v tuto podivnou dopolední hodinu cestovat do Prahy. Docela by mě zajímalo, proč vůbec jezdí vlaky, kterými nikdo necestuje... V přesný čas, podle jízdního řádu, zvedl výpravčí plácačku a vlak se dal do pohybu. Zůstal jsem i s kolem na plošině u dveří - tahat ho někam dál do vlaku se mi nechtělo, bylo na něm dvacet kilo bagáže, další zátěž jsem měl v batohu na zádech. Krátce po odjezdu se objevila průvodčí, asi pětapadesátiletá plnoštíhlá dáma s dlouhými tmavými vlasy zatočenými do drdolu. Zkontrolovala mi obě jízdenky a pak s úsměvem povídá: „Pojďte si to dát dál, ať si můžete sednout.“ A už táhla batoh, který byl odložený na zemi, po schodech na vyvýšenou část vlaku. Než jsem stačil něco říct, odnesla ho k sedačkám a vrátila se zpátky.
„A teď to kolo. Pomůžu vám.“ Už se nedalo moc dělat. Paní průvodčí byla iniciativní, ochotná a stále se příjemně usmívala. Vzal jsem zadní těžší část kola, zatímco průvodčí zvedala předek. Když jsme ho tam dostali, řekla: „Pořádně ho usadíme, aby nespadlo.“ Rovnali jsme ho, při tom jsem měl ale pocit, že spíš, než o usazení kola jde o to, aby byla v mé těsné blízkosti. Občas se jako by náhodně dotkla mé ruky nebo jiné části těla. Vlak zastavil v zastávce. Průvodčí se hnala ke dveřím. „Hned jsem zpátky u vás.“ Zapískala na píšťalku, dveře vlaku se zavřely a jelo se dál. Paní průvodčí se s vítězným úsměvem na tváři vracela zpět: „Tak už jsem tady.“ Mezitím jsem si sedl na sedadlo nejblíž kola, abych mohl případně reagovat, kdyby padalo. Průvodčí si sedla vedle mě a říká: „Koukám, že jste pěknej sportovec. Kde jste na tom kole byl?“ Popsal jsem jí ve stručnosti trasu, kterou jsme projeli.
„Tak to vám teda závidím. Já dojedu na kole akorát na nádraží a zpátky. No, taky na to máte svaly, ne?“ a přejela mi rukou po stehně. Nezmohl jsem se na slovo. Byl to smíšený pocit. Bylo mi to dost nepříjemné, ale současně mě to vzrušovalo. Přišla další zastávka. Opakoval se podobný scénář jako minule. Vyběhla, odpískala odjezd, a zase rychle zpátky ke mně. „Teda já jsem tak ráda, že tu jste. Jinak bych se tu strašně nudila. Když jedu na rychlíku, je tam plno lidí a plno práce. Tyhle vlaky jezdí pořád prázdný.“ Jak mi to říkala, položila mi jednu ruku na rameno a druhou na stehno. Chvíli ještě vyprávěla, jak to v takových vlacích probíhá, a mezitím se ke mně nakláněla čím dál víc. Tvářil jsem se, jak mě to celé strašně zajímá a přitom přemýšlel, jak z jejích spárů elegantně uniknout. Vlak zase zastavil. „Já přijdu...,“ pošeptala mi do ucha.
Nebyl jsem z toho moc nadšený. Z toho, že se zase vrátí. Brzy byla zpátky. A tentokrát už ztratila veškeré zábrany. Zaklekla mě, chytila mi hlavu oběma rukama a strčila mi jazyk do pusy. Bylo to děsivé, brutální, ale současně zvláštním způsobem vzrušující. „Máš smůlu, mně neunikneš!“ usmála se na mě a zase pokračovala v líbání. To už jsem spolupracoval, bylo to tak lepší. Postupně se mi to čím dál víc líbilo a původní děs pomalu mizel. Pak se posunula kus stranou, ale to jen proto, aby si udělala volnou cestu. Jazyk z mé pusy přitom nevytáhla - i když musím přiznat, že v té době jsem už byl hodně aktivní a už se nedalo říct, kdo koho vlastně líbá, bylo to vzájemné. Když měla volnou cestu, dostatečně mi stáhla cyklistické kalhoty a trenky. "Orgán" se tou dobou už zvedal.
„No podívejme, jak krásně funguje,“ okomentovala to. Trochu ho ještě poškádlila rukou, takže dosáhl plné tvrdosti. Pak si vykasala sukni od uniformy a stáhla si kalhotky, které pak uklidila do mého batohu. Nasedla na můj penis a pohybovala se přesně v rytmu houpání vlaku. Jenže vlak brzy začal zpomalovat na zastavení do stanice. Krátce před zastavením průvodčí sesedla, srovnala si sukni a mířila ke dveřím. Zůstal jsem tam sedět se vztyčeným klackem. Co kdyby teď někdo nastoupil? Hrůza. Rychle jsem v batohu našel staré noviny a rozložil jsem je přes sebe. Aspoň něco. Nikdo ale nenastoupil, průvodčí se vrátila sama. „Tak pokračujeme, ne?“ shodila noviny a opět se na mě posadila. Po chvíli říkám: „Co takhle změnit polohu? Vyměníme se.“
Souhlasila a sedla si na okraj sedadla. Teď jsem v rytmu jízdy vlaku přirážel pro změnu já. Občas jsem ji políbil, což pokaždé přijala s radostí. Cítil jsem, jak se blíží vyvrcholení. Říkám tedy: „Kam to dáme?“ „Dovnitř. Hluboko. Neboj, beru prášky...“ Jak to chtěla, tak jsem to udělal. Zasunul jsem ho až na doraz a nechal stříkat, pomáhal jsem tomu jen krátkými pohyby. Průvodčí se svíjela blahem. Vytáhl jsem ho, otřel do kapesníku a uklidil do kalhot. Ona tam ještě chvíli ležela a slastně oddychovala. Brzdění vlaku ji ale z pohody vytrhlo. Zvedla se, stáhla si sukni dolů a vyběhla z vlaku. Po zavření dveří už se ale nevrátila. Zbytek cesty až do Prahy jsem ji už neviděl. Kam šla, co asi dělala? Nevím. Jisté je jen jedno - v batohu mi po ní zůstala trofej: její kalhotky.
