Na pláži u Říma jsem se seznámila se sympatickým a krásným mužem z Brazílie. Byl to biolog a my jsme naše první rande strávili povídáním o záhadných životních formách Amazonie. Vůbec o nic se nepokusil, a tak jsem s nadšením uvítala jeho pozvání na projížďku na jeho jachtě. Druhý den ráno jsme tedy vyrazili a užívali si krásného letního dne na jachtě. K večeru, když jsem se začala starat, kdy se vrátíme, mě Enrico šokoval odpovědí, že to bude trvat déle, protože již několik hodin plujeme ve vodách Atlantiku a naším cílem je Jižní Amerika. Enrico byl naprosto neoblomný, tak jsem prchla do své kabiny a zamkla se tam. Druhý den ráno jsem si už začala zvykat. Enrico byl zajímavý společník a podle všeho též velmi bohatý. Začala jsem si představovat fantastické prožití léta biologickým výzkumem v Amazonii.
Pouze mě trochu znepokojovalo, že nefungovala vysílačka a já jsem nemohla dát vědět kamarádce, co se mnou je. Pozdě večer, asi pátý den nádherné plavby (minulou noc jsme se s Enricem prvně krásně pomilovali) jsme přistáli v malém dřevěném přístavu na krásném malinkatém tropickém ostrůvku. Sotva jsem vystoupila z lodi, přikázal Enrico dvěma domorodcům, aby mě ubytovali. Šla jsem tedy s nimi - já husa - do nedaleké rozlehlé budovy bez oken, kde se na mě najednou vrhli, svlékli mě do naha a zavřeli do tmavé vlhké cely. Dlouho jsem bušila do dveří a volala Enrica, než jsem unavená usnula. Ve snu se mi zdálo, že přišel Enrico, převlečený jako Ninja, zabil spoustu těch umouněných domorodců, vykopl pancéřové dveře mé cely, lehl si ke mně a začal mě hladit.
Příjemné hlazení začalo být intenzivnější a cítila jsem také stále jasněji šimrání v rozkroku, až jsem se probudila. Nikdo u mě nebyl, ale ten divný pocit mezi nohama zůstával. Když jsem konečně pořádně otevřela oči a rozkoukala se v šeru, zjistila jsem, že v rohu místnosti roste obrovská kytka. Z této rostliny se táhnou jakési mohutné větve či liány. Dvě liány byly pevně ovinuty kolem mých zápěstí, dvě kolem kotníků a jedna kolem pasu, takže jsem se nemohla ani hnout. To, co mě vzbudilo, však byla další liána, trochu silnější a světlejší, která se jemně otírala o mou buchtičku. Křičela jsem hrůzou, když mě ta podivná rostlina pomaloučku zvedla z postele a ta divná liána pomalu pronikla do mého lůna. Po chvíli jsem to vzdala a odevzdaně pozorovala, co se děje. Ucítila jsem uvnitř zvláštní, ale né nepříjemný, pocit, jako kdyby mě zevnitř jemně čistilo tisíce drobounkých kartáčků.
Nevím, jak dlouho to trvalo, snad hodiny, snad jenom chvilku, když jsem pocítila prudký orgasmus, jak kartáčky asi došli k tomu záhadnému G-bodu. "Čištění" však pokračovalo a nyní jsem cítila, jak z liány prýští jakási teplá tekutina a vytéká ven. V této chvíli jsem si všimla malinké odnože velké liány, která se nejprve přisála k mému poštěváčku a po chvíli mi svými "kartáčky" a sáním přivodila další orgasmus. Když dokončila práci na poštěváčku, rozvětvila se tato liánka na mnoho tenoučkých vláken, která mi jen s mírným šimráním pohltila a odstranila všechny chloupky v okolí mé buchtičky. Nyní již liána opustila mou pochvu a já jsem, přesto jak jsem se cítila ponížená a zneuctěná, pocítila závan lítosti, že je venku. Cítila jsem se také nezvykle uvolněně a čistě zevnitř i zvenku, proto soudím, že tato divná procedura mě měla vyčistit a na krátkou dobu mi hlavou bleskla naděje, že je to možná takový divný místní zvyk, aby se domorodci nenakazili, nebo tak něco.
Mou naději mi však rychle vzalo to, že jsem nadále zůstala v zajetí rostliny. Její liány mě nyní pomalu přesouvaly k jakési vaně vytvarované do podoby lidského těla, která stála v rohu místnosti. Do vany mě ale nepoložily, zůstala jsem zavěšená jen asi dva centimetry nade dnem. Liána, ta která se před tím s takovou péčí věnovala mé kundičce, mi nyní vnikla do úst a celá ústa a nos mi ucpala. Naštěstí se skrz liánu dalo dýchat. V tom do vany začal natékat nějaký průhledný rosol, až jsem zmizela pod hladinou a děkovala rostlině, že skrz ni můžu dýchat. Po chvíli jsem cítila, jak rosol tuhne a když už byl skoro tvrdý, horní polovina se odklopila, a zatímco vana s odlitkem mého těla zajížděla do zdi, rostlina mě pomalu přesunula na postel. Ještě, než mě úplně uvolnila, usnula jsem vyčerpáním a také asi nějakou drogou, kterou do mě dostali.
Druhý den mě probudil již známý pocit lián ovíjejících se kolem mých rukou, nohou a pasu a než jsem se stačila probrat natolik, abych reagovala, již jsem se nemohla ani hnout. Přísahala jsem si, že se musím příště vzbudit, hned jak se mě rostlina dotkne, abych mohla uprchnout. Jak mě Adéla, tak jsem začala rostlině říkat, zvedala z postele a přesouvala, všimla jsem si, že můj odlitek je zde, mírně poupravený a právě tam mě rostlina přesunuje. Když za mnou zaklaplo víko mé "skleněné rakve", cítila jsem, jak ta naprosto průhledná hmota je naomak měkká, ale přesto mi nedává možnost se hnout více než o pár milimetrů. Oproti včerejšímu odlitku zde však byly vyříznuty dvě velké díry, jedna v místě obličeje a druhá na rozkroku. Také zde přibyly kovové úchytky na rukou. Začala opět očista, stejná jako včera, ale méně důkladná a mnohem kratší.
Zároveň mi liánou vsunutou do úst začala proudit sladká, výživná a docela dobrá hmota. Má první snídaně zde. Po snídani se za mnou otevřela stěna, něco se zachytilo do kovových háků na rukou mé "rakve" a vytáhlo mě do velké haly, zalité slunečním světlem z prosklené střechy. Tam jsem najela na běžící pás a s hrůzou jsem zjistila, že podobných "rakví" zde leží desítky. Pomalu jsme se tak všechny přesunuly na běžícím pásu a zastavily se každá pod nějakým strojem, nebo rostlinou. Já jsem zastavila pod rostlinou, která se vzdáleně podobala Adéle, ale měla jen jeden šlahoun se zvláštním pulzujícím baňatým zakončením, které se ihned začalo přibližovat k mé kundičce. Tak začal můj první pracovní den na ostrově Dr. Moreau, jak jsem ho pojmenovala.
