Konečně, celé tělo mě již bolelo. Macecha si vzala rákosku z mých prstů a přikázala mi medovým hlasem, abych se svlékla. Zatímco jsem si svlékala sukni, viděla jsem, jak macecha s rákoskou v ruce stojí u stolku. Bylo mi jasné, že to bude dlouhý výprask. Při menším výprasku stačilo, když jsem si vyhrnula sukni a stáhla kalhotky. Svlékání mi moc nešlo, ale nakonec byly i kalhotky dole a já jsem nahá šla ke stolku. Byl masívní, z tvrdého dřeva, a já se přes něj ohnula. Nohy jsem měla napnuté a holou zadnici vyšpulenou s napnutou kůží. Před výpraskem se mnou macecha ráda hovořila, aby měl větší výchovný účinek, jak říkala. Položila mi rákosku na holou zadnici a začala:
„Zlobila jsi?“ „Ano.“ Co jsem také měla říci, když jsem ohnutá a na holé zadnici mám rákosku. Nedávno jsem byla bita, a tak jsem čekala, kdy na to přijde řeč. „Zasloužíš si výprask?“ „Ano.“ Měla jsem strach a tep se mi začal zrychlovat. „Máš modrou zadnici, nedávno jsi dostala výprask!“ „Ano.“ Už je to tady! Když jsem měla na holém zadečku stopy po výprasku, tak mi macecha zdvojnásobila počet ran. To bude výprask! Pár dní si budu opatrně sedat. „Musím ti uštědřit důkladný výprask, souhlasíš?“ „Ano.“ S jakou radostí v hlase to říkala. Se stoupajícím strachem jsem čekala na to hlavní - počet ran. „Dostaneš čtyřicet ran rákoskou, souhlasíš s trestem?“ „Ano.“ V duchu jsem již cítila bolest z výprasku. Bála jsem se, že to ještě není vše. Nebylo. „Budeš si nahlas počítat rány, abys si to zapamatovala!“ „Ano.“ Z počítání mám strach, když se spletu, tak macecha začne od začátku. Mé obavy, že to ještě není konec, byly oprávněné. „Po výprasku budeš klečet!“ „Ano.“
Klečení po výprasku je velmi nepříjemné, holá zadnice bolí a celé tělo se chvěje. Je velmi obtížné udržet rákosku na konečcích prstů. Skousla jsem pevně zuby, abych hned při první ráně nevykřikla. Nebudu jí dělat radost. Rákoska zasvištěla vzduchem. „Au.“ Samozřejmě, že jsem vykřikla. První rána bolí vždycky víc, než si představuji. „Čekám!“ „Jedna.“ Počítání. Zapomněla jsem na něj. Se strachem jsem čekala na další svištění rákosky. „Auuu.“ Macecha mi vyplácela pomalu a s chutí. Na holé zadnici mám dva pruhy. A nezůstanou dlouho osamocené. „Dvě.“ „Auuu. Tři.“ Zadnice mi začala bolet, a to byl teprve úvod. „Auuu. Čtyři.“ S radostí bych ze stolku utekla, místo toho jsem držela a čekala na další rány. „Auuu. Pět.“ Hlavně, abych se nespletla. „Auuu. Šest.“ Bože, tahle rána sedla. To bude jelito.
Macecha vyplácela s chutí dál a já křičela a počítala rány. V polovině výprasku si macecha udělala přestávku, aby si odpočinula. Já jsem si připadala, že sedím s holou zadnicí na žhavém uhlí. A to byla teprve polovina výprasku! Čekala jsem, že druhá polovina bude ještě horší, a taky že byla. Když macecha začala s další částí výprasku a rákoska dopadla na mojí holou zadnici, již pěkně sešvihanou, nevydržela jsem bolestí a zaječela. Pak jsem si uvědomila, že musím počítat. A tak se pokojem rozléhalo moje ječení a počítání. Po skončení výprasku jsem si připadala, že sedím na rozpálených kamnech. „Budeš si to pamatovat?“ „Ano.“ To slovo jsem ze sebe dostala mezi vzlykáním. „Budeš zlobit?“ „Ne.“ Stále jsem měla rákosku položenou na holé zadnici pro případ, že by se má odpověď maceše nelíbila. Doufala jsem, že bude spokojená. „Byl to spravedlivý trest?“ „Ano.“ Říkala jsem to nerada, ale představa nového výprasku byla odstrašující.
„Běž si kleknout!“ „Ano.“ Ze stolku jsem vstávala ztěžka a při každém kroku mně zadnice pěkně bolela. Když jsem si klekla a předpažila, macecha mi na konečky prstů položila rákosku. „Přemýšlej o svém provinění!“ „Ano.“ Na přemýšlení jsem se necítila, byla jsem ráda, že dokážu klečet a udržet rákosku. Zatím! To bylo jediné, co mě v tuto chvíli zajímalo. Macecha odešla a já osaměla. Po chvilce se k bolavé zadnici přidala bolest celého těla. Ruce se mi chvěly a já se s hrůzou dívala na konečky prstů, kde ležela rákoska. Zatím. A pak to přišlo. Rákoska spadla z mých prstů. Zvuk po dopadu rákosky na zem byl dobře slyšitelný. Dveře byly otevřené a macecha to samozřejmě slyšela.
Přišla ke mně a svým příjemným hlasem řekla: „Vstaň!“ „Ano.“ Vstala jsem namáhavě a s malou dušičkou čekala na ortel. „Jsi stále neposlušná, viď?“ „Ano.“ „Výprask je pro tvé dobro a ty si to stále neuvědomuješ!“ „Ano.“ Hlavně jsem si uvědomovala, že dostanu další výprask, samozřejmě pro své dobro. „Podáš mi rákosku?“ zeptala se macecha. „Ano.“ „Půjdeme doprostřed místnosti!“ „Ano.“ Ach já dostanu výprask ve stoje, velmi nepříjemná záležitost!
„Postav se a předpaž!“ „Ano.“ Stála jsem s předpaženýma rukama a doufala, že výprask nebude moc velký. Při výprasku ve stoje nemusím počítat, zato musím stát na místě a ruce držet předpažené. Svádí mě to k zakrytí holé zadnice. Macecha se i s rákoskou postavila vedle mě a začala s výpraskem. Hned od prvních ran jsem se prohýbala a mé výkřiky byly velmi hlasité. Občas dopadla rákoska místo na zadnici na má stehna. Nutila jsem se držet ruce předpažené, abych je nedala dolů. Macecha mě švihala dlouho, alespoň mi to v tu chvíli připadalo nekonečné. „Budeš si to pamatovat?“ „Ano.“ Do příštího výprasku určitě! A jak znám macechu, nebudu na něj čekat dlouho.
„Oblékni se a běž se učit!“ „Ano.“ Nevím, jestli mi učení poleze do hlavy, ale určitě při něm nebudu sedět. To jsem věděla jistě. S obtížemi jsem se oblékla a odešla, pokud se tomu dá tak říkat, do pokoje.
