Jiřina chodila častěji mezi nás a já ji bral jako sobě rovnou, tudíž dospělou. Což nebyla, ale myslela si to. Prostě se do mě zamilovala. Dávala to najevo čím dál víc, já na ni měl čekat za barákem, se mnou pak chodila do krámu pro pití atd. Její rodiče odjeli na Slováč a ji hlídala nejstarší dvacetiletá sestra, takže nechala volnější režim. Jednou jí takhle vedu domů a ona mi říká: „Chceš se mnou chodit.“ „Já už dívku mám, a za druhý si mladá.“ „To mě nechceš jen proto, že neumím líbat?“ „To je mi jedno, zda umíš nebo neumíš, ale na tohle jsi opravdu mladá. Kluka si najdeš, až budeš starší.“ „Jenže já bych chtěla teď.“ A mně začalo šrotovat v hlavě, ta holka to opravdu chce, jenže v tý době za to dávali až osm let, ale bylo to vzrušující.
Vešli jsme do baráku, a já jí říkám: „Tak jdeme támhle do chodby, kam není vidět.“ „A co tam budem dělat?“ „Naučím tě líbat.“ Myslel jsem, že uteče domu, naopak. Sedli jsme si na zem opření o zeď a koukáme si do očí a ji hladím po hlavě a ona přivírá oči. Políbil jsem ji na ústa, ona pusu zavřenou. „To ji musíš otevřít, aby jsme se mohli dotýkat jazykama.“ „Když já nevím?“ „Chceš se naučit líbat, nebo ne?“ „Chci moc, ale bojím se.“ „A čeho, já tě nekousnu, jen ji otevři a já tě budu řídit.“ Co vám mám psát, naučila se to. Ten večer, když už jsem byl doma, jsem si to musel udělat dvakrát, jak mě ta malá mrcha rozrajcovala.
