Eliška se přišla podívat na tatínka, jak že to hezky trénuje ty mladé muže, aby běhali po trávníku a kopali do míče, potažmo i do sebe. Tatínka byla plná lajna a prořídlé ochozy byly s ním. Zamával jí, když uviděl její hnědé vlásky vlající mezi šedými bundami, a zase rychle dirigoval hru, aby na něho chlapi mohli křičet: „Dobře Honzo!!!“ Eliška chvilku brouzdala kolem a pak se usadila na tribuně. Nahoře už kluci sprostě sahali holkám mezi nožky, na riflích boule jak hrom a ty liščátka se oháněla a předkláněla a z blůziček jim do ostrého podzimního větru vykukovaly malé, větší a mnohdy i téměř žádné kozičky. Na tribunu padalo listí a všechno bylo barevné a pestré, když se Elišce zachtělo čůrat, a protože byla chytrá holčička, nešla jen tak pod keřík, kde by ji každý mohl vidět!
Kradmo a nenápadně otevřela zrzavé dveře pod tribunou a ocitla se ve vlhkém přítmí, kde nebylo nic, ani vítr, ani slunce, jen hlína a nezdravě bledé stonky vyhublých rostlin. Nad ní jako z jiného světa plechově burácela tribuna a vítr otloukal o plechové profily výkřiky z hřiště. Popošla do jednoho z temnějších zákoutí a zdvihla sukýnku. Kalhotky byly tím nejkrásnějším a nejsmyslnějším, co kdy zatuchlé podzemí spatřilo. Byly bílé a sklouzly k dívčím kotníčkům hbitě a téměř samy od sebe. Děvčátko se plaše ohlédlo, přihrbené pod šikmým stropem v koutě a přizvedlo sukýnku. Dřeplo si a z hladké prcinky, která se teď masitě špulila mezi nožkama, vytryskl teplý kouřící pramínek. Sledovala se zájmem, jak se hromadí v jakési jamce a na loužičce, jako škraloup z kakaa, se pohupuje vrstvička prachu.
Dusot nad hlavou neustával a snad to ji ukolébalo. Nahatý zadeček svítil v šeru mezi rezavými plechy a tyčemi a pak znenadání, překvapivě a děsivě skřípla klika starých dveří a daleko od Elišky vnikl s proudem podzimního světla dovnitř houf postaviček. Kluci si povídali šeptem, neboť pod tribunu bylo zakázáno chodit a leckdy se na tribuně našel rýpavý stařík s bystrým sluchem. Postrkovali se, kopali do dávno prázdných lahváčů válejících se v prachu, sebevědomě odplivovali a hledali, stejně jako Eliška, nejlepší místo k úlevě. Dívenky, skryté za zapomenutým nákladem prken a lešeňových trubek, si nevšimli - určitě by pak rádi zahlédli její holou, tajemnou prcinku a strčili do ní prstíček! A nevyzpytatelnou náhodou, po chvilce bloumání, se zastavili právě před dívčiným úkrytem a vytáhli z tepláků teplé čuráčky, tu menší, jinde již trčící z černé houštiny.
A pak střídavě, prudce a bujně, začali čůrat do výšky přes hromadu, schválně - kdo dál? A Eliška, s kalhotkama ještě někde u kolínek, si přitiskla vyděšeně ruce na tvářičku, neboť ji začala polévat horká rozprskávající se moč, a brzy byla mokrá od hlavy až k patě! Kluci oklepali a zmizeli stejně rychle jako přišli. Za chvilku už zase osahávali holky na tribuně a čuráci se jim v kalhotách dmuli slastí. Eliška vstala a rychle si natáhla kalhotky. Ruce zkřížila nad mokrým bříškem a měla na krajíčku, protože byla sama, nešťastně počůraná, v zajetí plechového stadiónku. Dveřmi ven nemohla! Po chvilce pátrání naštěstí nalezla v zadní stěně uvolněné plechy a vylezla po čtyřech do plevelu a nepořádku za hřištěm. Na zádíčka jí dopadl studený déšť.
Za řídkými keři, pak rudá jako oheň, proběhla až ke kabinám a vnikla nepozorovaně dovnitř. Její táta trenér zrovna hulákal na útočníka, popocházel a s obavami hleděl k zataženému a bouřícímu nebi. Ani ho nenapadlo, že by jeho hezounká dceruška opustila hřiště tak potupně... Eliška popadla na liduprázdné chodbě jakési dorostenecké tepláky a propocený dres a zavřela se ve sprchách pro hosty. Teprve tady si děvčátko oddechlo a s chutí se svléklo donaha. A v umývárně, kde se obvykle překřikují svalnatí chlapíci a sahají na kohoutky mozolnatýma rukama, se to drobné nevinné tělíčko ponořilo pod pramínky čisté teplé vody a na chodbách zněla tekoucí voda tlumeně a něžně.
