Jdu stále hloub a hloub, žene mě strach. Stále běžím, nevnímám bolest nohou, ani žízeň. Když už opravdu nemůžu padám na zem. Chvíli ležím a začínám plakat. Kleknu si na kolena a kousek před sebou uvidím potok, přijdu k němu, napiji se a omyji si tvář. Sednu si do mechu a začnu přemýšlet, co budu dělat dál. Slyším zvuk kopyt. Není to jen jeden kůň. „Vojáci!“ pomyslela jsem si. Viděli, že utíkám a jedou za mnou. Neměla jsem sílu na útěk, už jsem nevěděla co, tak jsem pokračovala v pláči. Dusot se stále přibližoval. „Je to člověk Kirisi,“ slyším, jak někdo povídá vedle mě, hned po tom, co kopyta utichla. Otočím se a asi deset metrů ode mne stojí kentaur. Tělo koně, ale místo koňské hlavy mělo stvoření tělo statného mladého muže. Kdyby to byl normální kůň, tak by to byl nádherný hnědý hřebec. „Máš pravdu Talosi,“ slyším nyní vepředu. Otočím se s tváří od slz. Zase asi deset metrů ode mne stojí další kentaur, který byl skoro úplně stejný, jako ten první, možná o něco mladší.
Oba přešli asi na metr ode mne. „Co tady děláš?“ zeptal se Talos. „Utekla jsem z vesnice, napadli nás vojáci. Prosím neubližujte mi,“ prosím je s brekem. V životě jsem kentaura neviděla, ale čítala jsem o nich v pohádkových knížkách. „Tady se vojáků bát nemusíš,“ odpovídá Kiris, ale ne nějak uklidňujícím tonem. Kiris začíná něco šeptat Talosovi. Po chvilce jako by se shodly. „Svlékni se,“ vyhrkne najednou Kiris. Vůbec se mi nechce, tak jen sedím a nic nedělám. Nyní mám strach ze všeho i z bájných tvorů. „Řekl jsem, svlékni se!“ zařve Kiris a vytáhne luk a během chvilky založí šíp do tětivy. Je mi jasné, že nemám na vybranou, tak se začínám svlékat, a těch pár kousků oděvu pokládám na zem. Talos stojí opodál a bedlivě mě sleduje. Když pokládám poslední kousek oblečení na zem, zahlednu něco na Kirisovi. Kirisovi se objevuje jeho koňský klacek pod břichem. Ohlédnu se na Talose a ten je na tom stejně. Vzrušuje je moje nahé tělo. Napadají mě myšlenky, že se stane to samé, co by se stalo ve vesnici. Chci utéct. Rozebíhám se, ale už po pěti krocích mě chytá silná ruka a háže mě někam dozadu. Je to Talos, který si mě hodil na záda a utíká velkou rychlostí a vedle nás Kiris. Napadá mě seskočit, ale kentaur jede moc rychle, zabila bych se. Zastavily jsme se.
Jsme u nějaké jeskyně. Talos se mnou i Kiris zajedou dovnitř. Talos mě hází na zem, což mě vyhazuje z míry a jsem lehce omámená. Cítím, jak mi někdo něco dělá s rukama. Když přijdu k sobě jsem připoutaná na nějaké dřevěné věci. Asi krok nad zemí mám připoutané nohy. Pod břichem mám něco jako umělý hřbet koně, takže nohy mám natažené. Celým tělem jsem připoutaná k tomu hřbetu. Přede mnou je jen holá skála. Nic za sebou nevidím. Než si cokoliv začnu uvědomovat, něco na mě naskočí. Zakrývá mi to celá záda. A něco mi tlačí na zadek. Začínám brečet a prosit o konec. Už je mi totiž jasné, že se do mě chce dostat jeden z mladých kentaurů. „Buď zticha,“ zařve nade mnou Kiris, „nebo až to skončím, tak tě tady necháme na pospas medvědům.“ Přestanu řvát, pláču, bojím se a čekám. Kentaur párkrát přirazí mimo, až na konec najde moji úzkou dírku. Koní instinkty mu nedají a pořádně zatlačí na moji lasturku. Začínám řvát, protože je to nesnesitelná bolest. Ale kentaur nepřestává a dál na mě naráží. Cítím, že už do mě narval aspoň deset centimetrů. Strašně to bolí. Už nemám sílu řvát, jenom mi po tvářích stékají slzy. Kentaur stále přiráží, ale mě už bolest zmáhá a omdlívám.
