Totéž jsem zopakovala i s druhou nohou. Botník, sponky... lehce jsem se předklonila a oběma rukama jsem si začala stahovat krajkové kalhotky ke kotníkům. Musela jsem se trošku rozkročit, prsty pravé ruky si vypomoci vpředu a levými pak zase vzadu. Malé kalhotky mají své výhody, ale i nevýhody. Většinou se zaryjí do všech dostupných partií těla. Bříšky svých prstů jsem zaregistrovala své vzrušení.
Přešlápla jsem z jedné nohy na druhou a kalhotky tak uvolnila z pod podpatků. Jemně a pomalu jsem si s nimi přejížděla po vnitřní částí pravého lýtka, stehna a pokračovala výš, až k možnému konečnu, kde jsem se s nimi podělila o své vzrušení i o své touhy. Chvíli jsem je tam přidržela a pak jsem je pozvedla ke své tváři, olízla je a přivoněla. Byly nasáklé mým tělem, lehounce vlhké, jako louka postříbřená ranní rosou.
Přistoupil ke mně a chytil mě za ruku. Opětovala jsem jeho stisk a volnou ruku s kalhotkami jsem mu přiložila ke tváři. Několikrát vdechl vůni mého ženství. Poprvé jsme se políbili. Zabořila jsem mu tvář do ramene a tiše vzlykla. „Je ti něco?“ zeptal se. Jak by mohl vědět, co mi je. Jeho otevřenost a čistota, mládí, které dosud nepoznalo vážných milostných zklamání..., to vše byly ty slzy, které jsem sušila v jeho vlasech a tváři.
Jazykem jsem mu jemně ochutnala jeho ouško. Přidušeně vzdechl a vsunul mi ruku mezi nohy. Opřela jsem se zády o vstupní dveře a cítila, jak ze mě na jeho prsty prýští mé sebevědomí. Má nadřazenost učitelky. On se stal najednou pánem situace. On byl ten, který školí... a já, která měla být zasvětitelkou se stala jeho nehodnou žákyní. Přestávala jsem dýchat a místy jsem jen lapala po dechu. Rukou jsem nahmatala zip na jeho kalhotech. „Teď... teď nebo nikdy... Ať jsem třeba prokletá...“
Zvonek u dveří zahrčel s neúprosnou silou. Klíček v zámku začal rachotit. „Proboha, naši!“ Zašeptal Radim. Odskočil a moje kalhotky schoval za tričko. Rychle jsem si přiklepla podvazky k punčochám. Hluboký výdech... a nádech... „Tak už jste doma?“ „A ty snad už neodjíždíš?“ „To znáte, práce... prostě musím.“ Hlas jsem měla klidný, jen po celém těle jsem se strašlivě chvěla. „Pozvala jsem Ráďu, když bude chtít přijet.“ „My ho přinutíme, lenocha, aby na pár dnů přijel. Aspoň mu ukážeš velkoměsto,“ přikývla teta. Drapla jsem tašku a vypadla ze dveří, ani nevím jak.
Přešla jsem asi tři rodinné domky a musela si sednout na nějakých schodech. Byla jsem stále tak vzrušená, že jsem cítila, jak mi to po stehnech stéká. Dokonce jsem si šáhla rukou, zdali nemám měsíčky. Ty naštěstí ne, ale kalhotky také ne. A cestovat v krátkých šatech a bez spodního prádla? Jet musím, protože mám točit reklamní spot v TV. Vlakem či autobusem?
