Jen co jsem to řekla, tak jsem litovala. Ani ne obsahu slov, ale toho vyznění. „Máš nějaký problém?“ A další blbost, která ze mě vypadla. Nedivím se, že si mnozí myslí, že blondýny jsou pátou kartou do párové postupky. Sice jsem černovláska, se vším všudy, ale nyní jsem si připadala poněkud psychicky odstrčeně. „Víš, Jano, všichni mí kamarádi už měli ženskou a já si připadám jako blbec.“ Ty slova z něj letěly jako letáky do poštovních schránek. „Já dokonce už šmíroval svoji mámu, když se sprchovala. Jen trošku... stejně nebylo nic vidět, ale jsem normální? Každý kluk si s nějakou ženskou užil... a já... já... jsem jak blbec. Nic.“
„Ráďo, ty kluci jen kecají. Znají to jen z videa.“ Řekla jsem, a v duchu v to i doufala. A pak chvíle ticha. Jakoby nás oba dva zahalil závoj smutku, falešných nadějí... či možná nesplněných tužeb. Naše myšlenky putovaly z různých konců a přesto měly stejný náhled... duhu. Duhu nenaplnění. Bylo mi ho líto. Anebo jsem litovala sama sebe? On čistý, otevřený, plný očekávání, naděje... a přesto tak přesmutnělý. Já, která na prknech různých divadel většinou hraji poběhlice, jejíž nadějí je lepší angažmá.
Kde je u mě cit? Víra? Naděje? Kam se to všechno ztratilo? „Radimku,“ řekla jsem a on ke mně zvedl své oči. Nemám ráda slzy, ale v jeho očích jako bych našla sama sebe. Kdo vám kdy řekl něco o sexu? Ti nejpříhodnější, rodiče, ti se stydí. Přitom je to ta nejpřirozenější věc na světě. Člověk již možná ví více jak a koho volit a základní věci sexu zůstávají utajeny. Pokradmu se dozvídáš informace... a sám se stydíš. „Ráďo, usměj se,“ řekla jsem a vzala ho za ruku. A pak ji vložila za výstřih své košilky. Jeho neohrabané, ale zároveň jemné a citlivé doteky ve mně vzbudily touhu. Bradavky mi opět naběhly a tmavá kola ještě více ztmavěla. Neusmál se. „Mohu ti je políbit?“ Jsem v rozpacích... mám mu to dovolit?
