Tedy s TS kamarádkami, se kterými si čas od času, vyrazíme do společnosti, jak my říkáme na krásno, a pravidelně spolu klábosíme na Tranny Heaven, internetových stránkách, které nás daly vlastně dohromady. Dole už mě čekal taxík. Nerada používám městskou dopravu, když jsem tak výrazně oblečená a zkrášlená. Přebíhám ten kousek od vchodu do taxíku. Vítr si pohrává s mojí extrémně krátkou minisukní, a jemně mi chladí holé bříško. Tak jako mnohokrát před tím, mě znovu dostává ten nádherný pocit, který mám vždy, když mám na nohou punčochy. Jindy nosím podvazky a punčocháče, ale dnes, protože mám velmi krátkou sukni, jsem volila punčochy. Taxikář, příjemný prošedivělý chlápek, už na mě čekal. Nevím, jestli něco poznal, nebo ne, ale když mu říkám jméno hospůdky v Karlíně, jenom pokývá hlavou a se slovy „samozřejmě slečno,“ startuje motor a vyrážíme.
Vzhledem k odpolední hustotě provozu, nám to bude asi chvíli trvat. Nemohu se ubránit pohledu do svého výstřihu. Od té doby, co beru hormony, již uplynulo dost vody ve Vltavě. Ovšem teprve, až když jsem na radu své lékařky začala brát doplňující tablety na potlačení tvorby mužských hormonů, moje prsa předváděla pravé divy. Během jednoho roku jsem již začala nosit podprsenku, a při její správné volbě, jsem měla opravdu plný výstřih. Hormony na mě dost dobře působily, takže mi mizely i typicky mužské rysy a tělo se stalo zaoblenějším. I když jsem už chodila jen v dívčím oblečení, tak moje mužství, bylo pořád na svém místě. Zatím jsem nenašla odvahu udělat ten poslední krok ke své ženské dokonalosti a zbavit se ho, jako to udělalo už dost TS holek. Prostě jsem měla nějaký vnitřní strach z operace. Vlivem hormonů mi taky zhoustly vlasy, takže jsem už nemusela nosit paruku, což bylo obzvlášť v horkých letních dnech dost nepříjemné.
Taxikář se rozpovídal o počasí, které bylo opravdu na začátek léta velmi teplé. Prohodila jsem s ním pár zdvořilostních frází. Nebála jsem se, že by mě hlas prozradil. Od rodičů, kteří se již dávno smířili s tím, že se jim syn nějak vytratil a mají teď vlastně dceru, jsem dostala k Vánocům peníze, za které jsem si nechala udělat operativní zákrok na hlasivkách. Hlas jsem měla sice trochu hlubší, ale zněl skoro úplně žensky. V hospůdce už na mě holky čekaly. Karel, číšník, výčepní a majitel v jedné osobě nás srdečně vítal, byly jsme jeho pravidelné návštěvnice. „No, holky, jak vy to děláte, že jste čím dál tím víc krásnější?“ Volal na nás od svého výčepní pultu, „dáte si jako obvykle?“ Přikyvuji, že ano, a už se vítám s holkama. Ohromně jim to dnes sluší, i když si myslím, že to s tím malováním, podpatky a vyzývavým oblečením přeháníme. Všechny máme v uších dlouhé závěsy náušnic a výrazně nalakované nehty.
Mezitím před nás Karel dává sedmičku veltlínu a my můžeme již nerušeně probírat naše holčičí problémy a starosti. Postupně jsme probraly problémy v zaměstnání a podnikání, módu, jak co je nového u každé z nás doma. Karel nám přináší další sedmičku a my nerušeně pokračujeme. Pouze moji pozornost upoutává skupina čtyř exoticky vyhlížejících chlapů, kteří si sedají ke stolu vedle nás. Zaslechnu útržek jejich rozhovoru, ale ničemu nerozumím, je to nějaká arabská řeč. I oni mají vzezření cizinců z dálného východu. Už si jich dál nevšímám, protože Marcela vytahuje z kabelky obrázky speciálních latexových kalhotek, které dokonale skryjí vaše mužství a model na fotce v katalogu, který je měl na sobě, vypadal dole jako dokonalá žena. Okolí už jsme si nevšímaly a po čtvrté sedmičce vína, jsme se začaly pomalu loučit. Zina s Karlou spěchaly na Florenc na autobus. Byly obě mimopražské, tak se s námi rozloučily.
Zůstaly jsme s Marcelou a Karlem ve vylidněné restauraci samy. Venku byla už tma a začínala nádherná teplá májová noc. Karel se nabídl, že nám zavolá taxi, ale s Marcelou jsme to odmítly. Dohodly jsme se, že se trochu projdeme a po cestě si nějaké stopneme. Zavěsily jsme se do sebe a pomalu se proplétaly z karlínského zákoutí na Sokolovskou. To auto, které vedle nás zastavilo, muselo za námi už nějakou chvíli jet. Najednou prostě vedle nás zabrzdila nějaká větší dodávka, otevřely se na ní boční posuvné dveře, vyskočili z nich nějací chlápci, odtrhli nás od sebe a někdo mě praštil do zátylku. Zatmělo se mi před očima a propadla jsem se do blaženého světa bezvědomí. Brní mě všechny končetiny a pomalu začínám vnímat. Podlaha, na které ležím, nějak divně poskakuje.
Aha, jsem asi v autě. Teď už se úplně probírám. Můj prostor nepravidelně osvětlují záblesky světel. Aha, jsou to pouliční lampy. Někdo mě drží křečovitě za ruku. Vedle mě sedí na podlaze nákladového prostoru Marcela. To ona se mě drží jako klíště a vytřeštěně koulí očima. Zdá se mi, že je asi v šoku, tak se k ní nahnu a prudce s ní zatřepu. Z očí jí vytrysknou slzy, přitiskne se ke mně a začne tiše vzlykat. Z nákladového prostoru nebylo nic vidět. Pouze přestaly blikat lampy, to znamená, že jsme opustili město. Trochu se nadzvednu, abych viděla kudy vlastně jedeme. Jsem zády opřená o sedadlo, na kterém někdo sedí. Vidím obrys hlavy. Opatrně se nadzvedávám, abych zjistila kudy vlastně jedeme. Odměnou mi je rána nějakým klackem do hlavy, až se mi zatmělo před očima. „Lehni na podlahu děvko, a ani se nehni,“ zařval na mě cize znějící hlas. Dopadla jsem zpátky vedle Marcely.
Ta už přišla pomalu k sobě a začala se trochu ovládat. „Kam nás to vezou? A kdo to vlastně je,“ šeptala mi vyděšeně do ucha. Znovu nás začaly osvětlovat pouliční lampy, auto chvíli poskakovalo po nějaké hrbolatější silnici, a pak zastavilo. Muži vystoupili, otevřely se boční dveře a dovnitř auta vnikl krásný voňavá vzduch. Jsme někde v nějaké vesnici za Prahou! To bylo první, co mě napadlo. „Tak děvky, vypadněte z toho auta, nebo vám mám pomoc?“ Štěkl na nás neznámý cizí hlas. Opatrně vystupujeme z auta. Instinktivně se kontroluji, zda je moje oblečení v pořádku. Trochu začínám litovat, že jsem si nevzala delší sukni. Ta, co mám na sobě, zakrývá opravdu jen to nejnutnější. Marcela je již taky venku a zůstáváme poslušně stát. Jsme u nějakého většího domu, který je utopen do husté zahrady. Když si nás tak s Marcelou prohlížím, musím připustit, že opravdu vypadáme jako prostitutky, které nastupují do práce. Na další úvahy už nebyl čas.
Chlapi nás chytli za paže a odvlekli nás do domu. Vnitřek domu byl poměrně luxusně zařízen. Zavedli nás do prostorného obývacího pokoje, smýkli s námi směrem k sedačce, do které jsme byly nedobrovolně usazeny. Do místnosti vchází dost podivná žena. Má na sobě maskáčovou uniformu a za koženým páskem má zastrčenou tonfu, takovou, co nosí městští strážníci. Ten chlap, který asi velel těm ostatním, si stoupl před nás. Určitě to byl jeden z těch, co vedle nás seděli u stolu v Karlově podniku. „Tak děvky, měly jste to štěstí, že si vás vybral pan Chalid na převýchovu. Budete držet huby a poslouchat tady Olgu. No a my vás trochu převychováme. O takové děvky jako jste vy,“ začal se smát a chytil se dole za přirození, „je dost velký zájem.“ To bylo na mě trochu moc. Zvedla jsem se a než jsem se nadechla, abych něco řekla, dostala jsem facku, až jsem spadla zpátky do sedačky.
Musím uznat, že ta Olga měla opravdu velmi rychlé reakce a taky tvrdou ruku. „Dovolil ti někdo promluvit, děvko!“ Zařvala na mě se silně ruským přízvukem. „Budeš poslouchat co ti Oman říká,“ pokračovala, „zkrotila jsem jiné, než jste vy dvě,“ dodala s opovržením v hlase. „Vidíte, říkal jsem vám, že ji máte poslouchat,“ slyším Omana v mírně zalehlém uchu po facce, „Olga je totiž na vaši rasu velmi alergická.“ Začal se smát a rukama si naznačil na těle prsa a dole pánské přirození. „Pan Chalid,“ pokračoval, „byl tak laskavý, že vám převýchovu zaplatí, a vy mu za to ještě budete děkovat!“ A rukou ukázal ke stropu, kde byla přimontovaná blikající kamera. „Budete mu sloužit a vydělávat prachy, jako děvky s ptákem mezi nohama.“ A zase se začal až hystericky smát. „Teď vás Olga doprovodí do vašeho apartmá!“ Ta si stoupla mezi dveře a důrazně rukou naznačila, abychom ji následovaly.
Scházely jsme po schodech někam do rozlehlého sklepa. Uprostřed chodby otevřela Olgy dveře a strčila nás do místnosti a zabouchla za námi dveře a v zámku zarachotil klíč. To zamykání bylo stejně zbytečné, protože dveře neměly z naší strany kliku. Ocitly jsme se v místnosti, která byla vybavena sprchovým koutem, velikou postelí, na které byly deky a polštáře, na zdi bylo připevněné umyvadlo a uprostřed byl stůl se čtyřmi židlemi. V rohu místnosti byly malé dvířka. Rychle jsem se k nim rozběhla, ale za nimi byla jenom malá komůrka se záchodovou mísou. Vedle vchodu na toaletu bylo vysoko na zdi malé podlouhlé zamřížované okno, za kterým byla neproniknutelná tma. Pod stropem visela kamera, na které svítila červená kontrolka. Sedly jsme si na kraj postele. „Tak co budeme proboha Petro dělat,“ šeptá mi do ucha Marcela, „co s námi chtějí udělat?“ Vidím, že už má zase slzy na krajíčku.
„No, na nějaké vězení je to tady trochu luxus,“ odpovídám a beru jí kolem ramen, „uvidíme, co se bude dít a při první příležitosti zdrhneme.“ Světlo pod stropem začalo slábnout, až se ustálilo na intenzitě takové polotmy. Asi proto, aby nás kamera mohla pořád pozorovat. Sáhla jsem rukou do dek, co byly na posteli. Kupodivu nebyly vlhké. Naopak se mi zdálo, že z nich je cítit vůně apretace. Říkám Marcele, že bude nejlepší, když si lehneme. Nemáme ani jedna odvahu se vysvléct a použít sprchu. Sundáváme si proto jen boty a tak, jak jsme oblečené, přes sebe přetahujeme deku. Držíme se za ruce a v hlavě se mi hromadí nezodpovězené otázky. „Co s námi chtějí dělat? O jaké převýchově to Oman mluvil? Asi si nás spletli s holkama a budou nás prodávat jako děvky,“ šeptá Marcela. „To mi ale nějak nesedí,“ odpovídám jí, „protože oni přesně vědí kdo jsme! Zkusíme se trochu prospat a uvidíme co bude zítra.“ V hlavě se mi ještě chvíli honily divoké myšlenky, ale nakonec se nám přece jen podařilo usnout...
