Petr byl můj milý, se kterým jsem již dva roky chodila. Když dostudoval strojařinu, vrátil se do města na Českomoravské vysočině, kde žili jeho rodiče, a v místním strojírenském podniku dostal docela dobré místo. Mé studium končilo o rok později. Petr sice za mnou jezdil na kolej do Prahy, ale museli jsme vymyslet, jak to bude, až dostuduji. Při našem setkání koncem dubna to Petr vyřešil jednoduše:
„Lenko, mám tě moc rád a jestli chceš, tak se vezmeme. Mohla bys pracovat u nás v podniku a bydlet můžeme v domku u našich. Půda je předělána na byt, jen to potřebuje zařídit.“ „Opravdu si mě chceš vzít?“ zeptala jsem se naivně. „A ty mě ne?“ opáčil. „Blázínku, to víš, že chci. Ale raději jsem na to nemyslela. Vždyť víš, jak většina studentských lásek končí. Každý jde po studiu někam jinam a za pár měsíců je po známosti.“ „A to právě nechci. Už se definitivně vyřídilo, že kvůli zraku nepůjdu na vojnu, tak na co čekat. Aby mi tě někde přebral někdo jiný? Ani nápad!“ „Ale Petře, na co hned nemyslíš. Vždyť já nikoho jiného nechci.“ „Tak fajn. V září bude svatba, souhlasíš?“ „Co mi zbývá, když tě mám ráda,“ odpověděla jsem se smíchem a dala mu dlouhý vášnivý polibek.
Vše bylo domluveno, ale jen mezi námi. Moje i jeho rodiče sice věděli, že spolu chodíme, ale žádné návštěvy v rodinách se nekonaly. Nechávali jsme si zadní vrátka, až jak naše láska dopadne. Nejdřív jel Petr k nám. A ten víkend koncem června byla naplánovaná moje návštěva u jeho rodičů. Ranní probuzení v to sobotní ráno bylo hrozné. Jen co jsem otevřela oči, mi bylo jasné, že je asi víc něž pět hodin. Sluníčko se již odráželo v oknech pokoje. Pohled na budík mě dorazil. Půl deváté. Za půl druhé hodiny mám být na nádraží, sto padesát kilometrů od Prahy. Tak to jsi v pěkném průšvihu, prolétlo mi hlavou. Jdeš se představit do rodiny a zmeškáš vlak. To si o tobě udělají pěkný obrázek. Jak to, že jsem ten budík neslyšela? Co teď?
Volat nemám kam. Petrovi rodiče telefon nemají a další vlak jede bůhví kdy. Něco sním a půjdu na stopa. Když budu mít štěstí, tak bych tam v poledne mohla být. Pár věcí s sebou jsem sbalila již večer. Do tašky putovaly sukně, haleka na cestu a já vklouzla do džínových šortek a trička. Nebylo ještě ani deset hodin a již jsem vytrvale mávala na projíždějící auta na hrdlořezském kopci. Měla jsem štěstí. Za chvíli zastavila škodovka a starší manželský pár mě ochotně svezl. Když se dozvěděli, kam mám namířeno, paní se ke mně obrátila a povídá:
„Ale my vás můžeme vzít jen...“ a vyslovila jméno městečka, které mi nic neříkalo. „Tam na výpadovce určitě někoho stopnete.“ V žáru poledního slunce jsem zuřivě mávala v neznámém místě na projíždějící auta. Bylo jich dost a řada jich i zastavila. Ale nikdo nejel tam, kam já. Měla jsem hlad, žízeň, bolely mě nohy, stín nikde žádný. Snad až za hodinu zastavil bílý favorit. „Kam máte namířeno slečno?“ řekl řidič. Po sdělení cíle mé cesty se zasmál. „To máte štěstí. Tašku hoďte na zadní sedadlo a sedejte.“ Sotva se auto rozjelo, řidič pokračoval: „Vypadáte pěkně zdrchaně a naštvaně.“ „Bodejť ne. Radši bych se neviděla. Měla jsem být v deset u vás na nádraží a je skoro jedna a já jsem ještě tady. A to stopování na silnici mě dorazilo. Mám hlad a žízeň. Připadám si jako upečená.“
„Jestli nepohrdnete, mám tady dvě housky se šunkou. Nesnědl jsem svačinu.“ A již z přihrádky vytahoval sáček a podával mi ho. Trochu okoralé housky mi připadaly jako nebeská mana. „Ještě bych se potřebovala napít, nebo leknu jak ryba.“ „To bohužel nemohu sloužit. Ale někde zastavím a dáme si kávu.“
